Vzpomínka: "Touha jednorožce"

Vrátíme se do září 2011. Tehdy jsem ušila náhrdelník, který má už dávno novou majitelku... Přesto si na něj někdy vzpomenu, protože mě jeho šití bavilo a bylo to mé oblíbené dílko.



Mech u jezera byl temný skoro stejně jako noc, která objímala vše kolem. Mraky, až dosud zakrývající nebe, se začaly rozestupovat a dovolily na chvíli tenkému paprsku svitu měsíce dopadnout do údolí. Studeně zlaté světlo na okamžik ozářilo zvíře - majestátní a zároveň křehké a plaché, krásné a nepolapitelné. Jednorožec se díval na měsíc, dokud jej opět nezahalila temnota mraků. V jeho očích byla touha.

Indický achát, mechový achát, TOHO °15, °11, °8, Superlon








Velké rodinné auto

Člověk to zadá do vyhledávání na stránkách nějakého (jakéhokoliv) prodejce a v první chvíli zajásá - jů, to je výsledků, to bude z čeho vybírat. Radost však netrvá dlouho, přesně do té doby, než zjistíte, že do většiny "velkých rodinných" aut svoji rodinu prostě nevydáte. Možná byste vydali, pokud byste měli maximálně dvě děti, případně pokud by ty děti nemusely být v sedačkách.

Výběr auta, které by si okolí nepletlo se stěhovákem, a přesto by pojmulo dva dospělé, tři sedačky a minimálně jeden kočárek, není zdaleka lehkým úkolem. Zvlášť, když nechcete 3 řady sedadel a opravdu trváte na aspoň přiměřeně velkém kufru. Nemáte někdo nějaké tipy?

Dračí oči v řetězech

Sice teď pracuji na jednom šitém šperku, ale odskočila jsem si na chvilku ke kroužkům. Ono se mi to šití tentokrát nějak nedaří, tak jsem byla vlastně docela ráda, když přišla poptávka na přívěsek pro muže. Třeba se bude některý z nich líbit.


Přívěsky jsou z křišťálové pryskyřice z Atelieru Dareen.


Opletené jsou vazbou half persian 3 v 1 a udělala jsem "hrubší" a "jemnější" verzi.


Vzpomínka: Svlékla jsem draka

Jeden vzpomínkový post... V roce 2011 jsem si udělala jednoduchý, nicméně doteď oblíbený, náhrdelník z obšívaných korálků. A takhle jsem o něm tenkrát psala na svém osobním blogu:

Svlékla jsem draka se jmenuje můj nový náhrdelník. A když říkám můj, tak myslím MŮJ. Nikomu ho nedám ani nemám v úmyslu ho prodávat. Je jenom a jenom pro mě. Proč ten název? Nabízím dvě vysvětlení – jedno je pro lidi naladěné na stejnou vlnu jako já, a jedno je pro lidi, kteří mají rádi exaktní vědy, a proto by to první nepochopili (to je parafráze hlášky z filmu Návštěvníci, kdo neznáte, nesnažte se pochopit)



Takže... představte si hory. Vysoké hory. Hory vysoké tak, až se tají dech. A na takové hory se právě snesl soumrak. Šedý soumrak plný tíživé mlhy, skrz kterou tu a tam nesměle prosvítají první hvězdy. Když si vaše oči zvyknou na mlhu, vydáte se cestou vzhůru a půjdete tak vysoko, abyste viděli zasněžené horské vrcholky. Nad nimi je už nebe jasné, ale stále nevidíte tolik hvězd, kolik byste v tuto dobu čekali. Proč? Co ty hvězdy stíní? Pak rozeznáte, že mezi vrcholky hor a oblohou něco je. Něco tam je a je to velké a hýbe se to, obklopeno inkoustovým mlžným oparem. Cítíte nevysvětlitelné mrazení v zádech, ale zvědavost je silnější než vy. Musíte jít ještě blíž a zjistit, co se to tam děje. Přibližujete se a nevěřícně sledujete, jak z mračna čas od času vylétne sprška jisker. Fascinovaní temným úkazem už svůj strach naprosto ignorujete, nedbáte na sníh, do kterého se boříte čím dál hlouběji a postupujete stále výš a výš. Když se dostanete až na vrchol hory, jste úplně vyčerpaní. Padnete do sněhu a ani jeho chlad, který ucítíte jako ostré bodnutí na tváři, vás asi už neprobere. Zahlédnete ale ostrý záblesk ledově modrého světla. To vás donutí sebrat zbytky sil a otočíte se na záda a... a vidíte nad sebou oblak dýmu, ze kterého přímo na vás padají stovky žhnoucích jisker. Už nemůžete utéci, tak jenom zavřete oči a čekáte, až vás to spálí. Nic se však neděje, co to? Jiskry dopadají všude kolem a i na vás se jich už pár usadilo. Usadilo? Nejsou to jiskry, jsou to malé plamínky, ale vůbec nepálí. Vztáhnete ruku a s údivem pozorujete, jak se vám na dlani usadil kovově zelený neposeda, chvíli tam poskakuje a nakonec mizí měníce se v malý bláček páry. Zvednete oči k obloze. V oblaku nad sebou vidíte draka. Krásného draka se zelenými a modrými a fialovými kovovými šupinami a s nádhernými křídly. Drakovo tělo se křečovitě proplétá, jak občas zachytí sám za sebe, vykřeše jiskry, které v podobě chladných plamínků dopadají na vás. Drak tam není sám. Pohybuje se okolo něho ještě něco... člověk! Není poznat, jestli je to boj nebo tanec. Nic neslyšíte. I když vidíte, jak se dračí ústa otvírají a zavírají, nevydá ze sebe ani hlásek. Díváte se na ten zápas či milostný akt, nemůžete od nich odtrhnout oči. V jednom okamžiku se lidská postava dostává drakovi za hlavu a její paže pevně obejmou ušlechtilou dračí šíji. A pak už bylo všechno strašně rychlé – pamatujete si jen rychlý pohyb, to, jak se drak celý stočil do klubíčka a vzápětí napružil, záblesk oslnivého světla a jeden jediný dlouhý osvobozující výkřik plazova hrdla. Ostré světlo vás přinutilo zavřít oči. Teď je bojácně otvíráte a jenom kousíček před vámi sedí na sněhu drak. Jeho šupiny jsou nové, lesklé, mění barvu od rudé po černou, jakoby stále hledaly tu svoji. Ten pohled vás tak fascinuje, že se ani nepozastavíte nad tím, že velký drak sedí na sněhu, jako by ani nic nevážil, vůbec se nepropadá... Vedle stojím já, jednou rukou konejšivě hladím draka po krku a ve druhé ruce držím něco velkého, napůl se to boří do sněhu. Je to temné, kovově lesklé, sem tam zahlédnete šupinu... Ano, svlékla jsem draka.



Mno a teď něco pro ty exaktní lidi – náhrdelník z 19 dřevěných koulí obšitých jabloneckým rokailem. Největší korálek má průměr 2,5cm, nejmenší necelý 1cm. Rokail je v metalických barvách fialové, modré, zelené a zlaté – prostě jako dračí kůže. Obšívané korálky jsou prokládané kovovými kuličkami, konce náhrdelníku jsou z šité korálkové dutinky (už jsem na další koule neměla nervy). Celé je to navlečené na lanku.


Výkak bobik

Tato dvě nová slova nemá Andulka ve slovníku nijak dlouho. Ještě jsem ani nestačila zjistit, co se nám jimi snaží sdělit. A ne, nehlásí tím, že je něco v plíně nebo že chce na nočník. Prostě si hraje a najednou řekne "Výkak?", pak pokývá hlavou a odpoví si "Bobik."

Muž dovezl malej bazének a přes počáteční nedůvěru se v něm dneska už spokojeně rochnili. Když jsme doma a zahlídne ho z okna, začne se dožadovat koupačky - "odu, odu!" Pak není možný ji z bazénku dostat. V tomhle bude asi po mě.

Večery trávíme u Star Treku. Stará dobrá New Generation, každej večer jeden díl. Je pravda, že někdy mám natolik dost, že ani těch cca 40 minut ani nevydržím a musím jít spát. Zvlášť teď v těch hicech. Mohla by přijít nějaká bouřka a pročistit to.

Kvetu

Po dlouhé době jsem měla opravdu náladu na šití. Zároveň jsem se nechtěla pouštět do žádného většího projektu, protože s tím naším dráčetem je čím dál náročnější najít si chvilku pro sebe. Nakonec z toho vzniknul přívěsek.



Jako základ posloužila 12mm česká voskovka. Tu jsem obšila v základu TOHO °11 a °15 v několika odstínech růžové a fialové a pak jsem pokračovala °8 a mačkanými lístečky. Postupovala jsem metodou "prostě se do toho pustím a ono se to samo nějak vyvine."



Možná k tomu časem ušiju nějakou jednoduchou barevně sladěnou šňůru. I když myslím, že nejvíc přívěsek vynikne na nějakém masivnějším řetízku nebo zajímavé stužce. Přívěsek má v průměru nějakých 4,5cm.

Prokouknu tě

Šitý náhrdelník s „dravčím okem“. Oko je obšité japonskými skleněnými korálky a je zavěšené na šňůře šité z českých skleněných korálků. Kovové zapínání ve tvaru srdce.


Oko jde ze šňůry sundat a můžete si na ni zavěsit některý z vašich oblíbených přívěsků ;-)






Obvod náhrdelníku: 52cm
Výška přívěsku: 5,5cm