Posledních pět dní, kdy budu doma s mužem a Aničkou. Běží to už od pátku, dnes skončil den druhý. Snažím se pořádně si to užít, oběma se maximálně věnovat, ale pořád mi připadá, že to nedělám na 100%.
Anče měla už dýl slíbeno, že si konečně bude moct obout gumáčky a půjdeme na houby. Konečně k tomu dneska došlo a strávili jsme krásnou hodinku a půl v lese, kde ji to moc bavilo. Mě taky, protože jsme dokonce opravdu našli celkem dost hub, i krásný praváky. Muže taky, protože měl s sebou velkej foťák a mohl se s ním vyblbnout. Prostě parádní akce. Navíc dítě pak krásně spalo, tři hodiny jsme o ní nevěděli. Holt lesní vzduch udělá svoje.
Už mám taky umytá okna a dveře. Ještě je pár věcí, které ale potřebují dodělat. Zvláštní - když jsem čekala Andulku, něco, co se prý nazývá "hnízdící reflex" mě absolutně minulo. Teď se míním zbláznit, když někde najdu trochu prachu nebo nedej bože pavučinu. Cítím neodbytné nutkání jít ještě vyplet chodník před dům, vypucovat koupelnu, sklidit zahrádku, vyčistit všechny místnosti domu od všudypřítomných korálků a jiného materiálu a v neposlední řadě přestěhovat ložnici. Taky by potřebovalo pořádně vyčistit auto. A to ještě není úplný seznam.
Je mi ale jasný, že zvládnu už jen pár věcí. Do minulýho pátku jsem, tedy kromě velkého břicha, skoro nevěděla, že jsem těhotná. Teď už to sakra pociťuju. Nevyjdu schody bez zadýchání. Nevydržím dlouho nosit Anči. Na konci dne, kdy jsem v podstatě nic nedělala, jsem totálně vyfluslá, bez energie i bez nálady. No prostě jupí stav.
Ať už zvládnu nebo nezvládnu ještě něco ze svého seznamu udělat, budu se snažit si to doma opravdu užít.
