sobota 2. srpna 2014

Kdysi v dávných dobách, kdy jsem ještě neměla ani ponětí o existenci hliníkových kroužků, vzala jsem jednou větší než malé množství obyčejných slitinových kroužků, nějaké ty perličky a kleště. Bez jakéhokoliv návodu a jen tak jsem začala "něco" tvořit. Výsledek mě velmi překvapil svým vzhledem, méně už svojí hmotností (dnes říkám - ať žije hliník!).


Chvíli jsem se náhrdelníkem těšila a měla z něj radost. Pak jsem musela objektivně uznat, že skrz tu jeho  velkou váhu je to prostě nenositelný kousek. Nevím už přesně, kolik tenkrát vážil, ale dodnes si pamatuju, jak po asi čtvrt hodině mě začal neodvratně táhnout k zemi.


Nakonec jsem z náhrdelníku udělala 2 náramky, které už oba dávno mají nové majitelky. Dneska je to už opravdu jen milá vzpomínka...



0 komentářů:

Okomentovat