No Men Run 2018

Protože se mi letos nepodařilo dostat se na Třebíčský půlmaraton, rozhodla jsem se pro jinou taškařici - No Men Run - štafetový závod z Nového Města na Moravě do Velké Bíteše. 88km krásnou přírodou. No, neberte to.

Bylo potřeba dát dohromady čtyřčlenný tým (ano, našly se tam i borky, které těch skoro 90 kiláků zvládly samy za sebe). Přidala se Lucka a dvě Lenky. Trénink jsme nijak zvlášť nepřeháněly a říkaly si, že to dáme na pohodu. Rozdělily jsme si úseky. Já se dobrovolně přihlásila k č. 4 a 6, které měly laškovně označenou nejvyšší náročnost (to přece dám). Pak přišla Lucka s tím, že někde četla, že je to extrémní závod. To jsme se trochu lekly, ale protože do startu zbývalo asi 14 dní, nijak speciálně jsme to neřešily.

4. úsek

6. úsek


To byla chyba. Opravdu to byl extrémní závod, a to hlavně náročností trasy a vedrem. Vzdálenost, kterou normálně běhám kolem 50 minut jsem dala za hodinu a čtvrt. Ty kopce mě dostaly. Na šestém úseku v jednom hodně strmém kopci jsem dokonce chvilku přemýšlela o tom, že zapnu pohon na všechny čtyři. Jo, a taky jsem zabloudila. Běžím si kolem řeky, kochám se a míjím most přes řeku ke kovošrotu. Tomu nevěnuji moc pozornost, protože tudy přece trasa určitě nepovede. A najednou koukám - značky nikde. Panika! Volám holkám, že jsem se ztratila. Naštěstí potkávám nějaké místní lidi, kteří mě navigují, kudy se vrátit a kde správně zahnout. Tušíte správně, přesně k tomu kovošrotu. Vytrpím tedy nekonečné prudké stoupání, vychutnám si krásný seběh janím lesem, zvládnu se nepozvracet v místech, kde neskutečně smrdí zdechlina, opatrně proběhnu kolem ohrad s mohutnýma krávama a šťastná, že už to budu mít za sebou, přibíhám do Habří, místa předávky mezi 6. a 7. úsekem.

Předávka mezi 3. a 4. úsekem

Předávka mezi 5. a 6. úsekem


Pořadatelé na mě s údivem koukají - prej už tady nikdo není. Zase volám holkám, kde jsou, co se stalo? Inu, dojely omylem na předávku mezi 7. a 8. úsekem. Už vyjíždí, za chvíli jsou u mě. Zničená se hroutím do stínu vděčná za každou chvilku odpočinku v relativním chládku. Pořadatelům naše situace přijde velmi humorná a snaží se mě vyhecovat - "Hele, budete první - tohle se tady ještě nikdy nikomu nestalo." nebo "Tak to už snad radši doběhneš za nima, ne?" Ne, opravdu ne. Jsem ráda, že žiju a až zmizí ty zajímavé barevné fleky, co se mi dělají před očima, bude to fajn. V hlavě se mi honí myšlenka, že budeme poslední - nejdřív si zabloudím a pak ještě tohle. Na předávce čeká ještě jeden tým na svoji běžkyni a pak už prý nikdo. Konečně přijíždí můj tým, Lucka akčně vyskakuje z auta, nasazuje štafetovou pásku a vyráží na svůj poslední úsek.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Další předávka už byla v pohodě a i poslední úsek zvládla Lenka se ctí. Poslední jsme nebyly. Získaly jsme 89. místo ze 105 zúčastněných týmů. Příště do toho půjdeme zase. A budeme lepší.

V cíli

Oblíbené příspěvky