Protože se mi letos nepodařilo dostat se na Třebíčský půlmaraton, rozhodla jsem se pro jinou taškařici -
No Men Run - štafetový závod z Nového Města na Moravě do Velké Bíteše. 88km krásnou přírodou. No, neberte to.
Bylo potřeba dát dohromady čtyřčlenný tým (ano, našly se tam i borky, které těch skoro 90 kiláků zvládly samy za sebe). Přidala se Lucka a dvě Lenky. Trénink jsme nijak zvlášť nepřeháněly a říkaly si, že to dáme na pohodu. Rozdělily jsme si úseky. Já se dobrovolně přihlásila k č. 4 a 6, které měly laškovně označenou nejvyšší náročnost (to přece dám). Pak přišla Lucka s tím, že někde četla, že je to extrémní závod. To jsme se trochu lekly, ale protože do startu zbývalo asi 14 dní, nijak speciálně jsme to neřešily.
|
4. úsek |
|
6. úsek |
To byla chyba. Opravdu to byl extrémní závod, a to hlavně náročností trasy a vedrem. Vzdálenost, kterou normálně běhám kolem 50 minut jsem dala za hodinu a čtvrt. Ty kopce mě dostaly. Na šestém úseku v jednom hodně strmém kopci jsem dokonce chvilku přemýšlela o tom, že zapnu pohon na všechny čtyři. Jo, a taky jsem zabloudila. Běžím si kolem řeky, kochám se a míjím most přes řeku ke kovošrotu. Tomu nevěnuji moc pozornost, protože tudy přece trasa určitě nepovede. A najednou koukám - značky nikde. Panika! Volám holkám, že jsem se ztratila. Naštěstí potkávám nějaké místní lidi, kteří mě navigují, kudy se vrátit a kde správně zahnout. Tušíte správně, přesně k tomu kovošrotu. Vytrpím tedy nekonečné prudké stoupání, vychutnám si krásný seběh janím lesem, zvládnu se nepozvracet v místech, kde neskutečně smrdí zdechlina, opatrně proběhnu kolem ohrad s mohutnýma krávama a šťastná, že už to budu mít za sebou, přibíhám do Habří, místa předávky mezi 6. a 7. úsekem.
| Předávka mezi 3. a 4. úsekem |
| | Předávka mezi 5. a 6. úsekem |
|
Pořadatelé na mě s údivem koukají - prej už tady nikdo není. Zase volám holkám, kde jsou, co se stalo? Inu, dojely omylem na předávku mezi 7. a 8. úsekem. Už vyjíždí, za chvíli jsou u mě. Zničená se hroutím do stínu vděčná za každou chvilku odpočinku v relativním chládku. Pořadatelům naše situace přijde velmi humorná a snaží se mě vyhecovat - "Hele, budete první - tohle se tady ještě nikdy nikomu nestalo." nebo "Tak to už snad radši doběhneš za nima, ne?" Ne, opravdu ne. Jsem ráda, že žiju a až zmizí ty zajímavé barevné fleky, co se mi dělají před očima, bude to fajn. V hlavě se mi honí myšlenka, že budeme poslední - nejdřív si zabloudím a pak ještě tohle. Na předávce čeká ještě jeden tým na svoji běžkyni a pak už prý nikdo. Konečně přijíždí můj tým, Lucka akčně vyskakuje z auta, nasazuje štafetovou pásku a vyráží na svůj poslední úsek.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Další předávka už byla v pohodě a i poslední úsek zvládla Lenka se ctí. Poslední jsme nebyly. Získaly jsme 89. místo ze 105 zúčastněných týmů. Příště do toho půjdeme zase. A budeme lepší.
|
V cíli |
Komentáře
Okomentovat