P. Ryan: Jak jsem vyhrál válku


Čtenářská výzva je dobrá v tom, že si jejím plněním rozšiřuju knižní obzory. Nebýt výzvy, jedu si svoji fantasy linii a nemám žádný přesah do dalších žánrů. A to by přece jen byla škoda. Například 12. téma letošní výzvy zní Kniha s válečnou tematikou. To je třeba zrovna oblast, kterou nejenže nevyhledávám, ale systematicky se jí vyhýbám od školních let, kdy jsem byla v rámci povinné školní četby donucená přečíst Remarqueovo Na západní frontě klid (myslím, že jsem to stejně tenkrát ani nedala celý). Jediné tematicky odpovídající knihy, které mě naopak vyloženě nadchly, byly Pratchettovy Hrrr na ně! a Podivný regiment. Čiliže jsme zpět u fantasy a čistě válečné romány to opravdu nebyly.

Proto jsem se při vybírání titulu do výzvy snažila najít něco, co prostě nebude klasickou válečnou literaturou. Všechny ty knihy o hrůzách válek. Brrr, nahánějí mi husí kůži. Tím, že takové knihy nečtu, samozřejmě nebagatelizuju nebo dokonce neodmítám existenci událostí, které se reálně staly. Jen prostě nejsem schopná číst o nich v beletristickécké formě. Co tedy zkusit Švejka? Ne, to mě taky neláká. Ta osoba je mi silně nesympatická. Nakonec jsem při pročítání diskuze k tématu ulovila právě Jak jsem vyhrál válku.

Je to více méně humorná kniha o druhé světové válce. Ač je hlavní "hrdina" mnohde přirovnávaný právě ke Švejkovi, já s ním žádnou podobu neshledávám. Ernest Goodbody mi připomínal spíš Arnolda Rimmera z Červeného trpaslíka. Taky takovej snaživej ňouma - je "disciplinovaný, organizovaný, naprosto oddaný své práci a vždycky má u sebe tužku."*

Humor je tu spíš takový jemný a náznakový. Rozhodně se nestávalo, že bych se při čtení smála nahlas. Spíš jsem se občas jen tak pousmála. A jindy zase, přestože třeba události byly popisované spíš lehce úsměvně, mě mrazilo v zádech z toho, co bylo mezi řádky. Ono málokteré válečné dílo je psané proto, aby se u něj někdo smíchy lámal v pase. Pěkně a bez hrdinské pompy jsou zde popsané poměry panující v anglické armádě a přístup vojáků k tomu, co prožívají. Všechny popisované příhody jsou uvěřitelné, snad až na tu příhodu s mostem přes Rýn.

Každopádně se to četlo hezky, ale tak nějak pomalu. Nenutilo mě to číst v každé volné chvilce, netěšila jsem se celý den, jak si večer vyšetřím půlhodinku a zasednu ke knížce. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, nicméně vím, že podruhé ji určitě číst nebudu.


Zdroj obrázku: Antikvariát Liberec
*Zdroj citace: Červený trpaslík, Série II, Epizoda 3 - Díky za tu vzpomínku

Oblíbené příspěvky