Pološedo (v naší obci mezi kopci)

Ráno. Nad ještě spící krajinou se pomalu trhá mlha. Nesměle z ní vystupují všechny krásy, které může člověk vychutnávat jenom v tomto listopadovém čase - zbytky babího léta na stéblech trávy, pestrobarevné listí na stromech a záplavy téhož, žlutého a hnědnoucího, spadaného na zem, pár malých jablíček a jeřabin zapomenutých na už holých větvích. A mezi tím vším si jenom jehličnany stále drží svoji majestátní temnou zeleň, vysmívajíce se nestálosti odění svých listnatých příbuzných. Až srdce teskní nad tou velebně smutnou krásou...

Ale ne! Stop! Jednak je celá ta podzimní romantika jeden velký kýč a jednak je to vlastně stejně všechno úplně jinak.

Mlha se sice trhá, ale neodhaluje malebná zákoutí podzimní přírody. Když se zvedne šedá mlha, odkryje hlavně zase šedou - rozkopanou silnici, šedohnědé bahno a blátivé cesty plné kaluží, kterými neúnavně projíždějí nákladní auta. Vyhýbají se bagrům, žlutě svítícím v té neutěšené šedi. Temnou zeleň reprezentují kabinky Johnny servis, osaměle trčící na kraji staveniště. Mezi tím vším se neustále hemží dělníci ve žlutých a oranžových vestách. Romantika jak bejk? Ne, jenom obrázek, který každý den vidíme na našich procházkách s kočárkem.

A teď to podstatné - tyhle kulisy mě inspirovaly při tvorbě šperku do soutěže s tématem "Pološedo." Z barevné koncepce jsem vypustila jedovaté reflexní barvy dělnických vest a vůbec utlumila tu průmyslovou agresivitu, ale jinak je to tam všechno. Aspoň já to vidím. Ústředním prvkem je keramický kabošon od klababy, obšitý českým rokajlem a mačkanými korálky. Na ten jsou po obou stranách napojené kvádříky z rokajlu, ozdobené opět mačkaným sklem. Největší radost mám ze zapínání, moc se mi líbí, tímhle stylem určitě ještě něco ušiju. Pokud mě tedy to mé dítě milované poskytne trochu času. Tenhle náhrdelník jsem totiž s Aničkou šila skoro celý měsíc.