Glaede, Říjnové ráno, Notus

S příchodem podzimu, ochlazení a ranních mlh se automaticky přepínám do módu "ta příroda je tak neuvěřitelně krásná." Je v ní taková ta zádumčivost a neosobní chlad. Je v ní to, co umí dokonale zahrát na mé vnitřní já a dostat je na vrchol blaha. Zatímco můj drahý muž trpí s každým teplotním stupněm dolů, já se raduju z ranních mrazíků a nadšeně bloudím v mlžných lesích. Zatímco on nadává na vlezlou sychravost, já dobrovolně pouštím venkovní chlad ke svému tělu i duši a je mi dobře. Samozřejmě po takovém pořádném promrznutí se těším domů do tepla a na hrnek horkého čaje. Ale přeci bez té zimy předtím bych teplo a sucho domova neocenila zdaleka tak, jako když se vracím se zarudlýma rukama a promodralými prsty na nohách od toho, jak jsem brouzdala promoklým listím.

V takovém období se mi dobře tvoří. Náušnice Glaede, Říjnové ráno a Notus jsem ušila během října a docela věrně odrážejí mé podzimní rozpoložení. Jsou to, řekla bych, takové moje standardní kousky, co se týká kompozice (ano, třásně). A ani co se barevnosti týče tady rozhodně nedošlo k žádnému vykročení z barevné komfortní zóny.

Cítím, že budu potřebovat zase jednou udělat pořádný krok stranou a opustit jak třásně, tak i náušnice jako takové. I když teda mám teď rozpracované dva páry náušnic, ale o tom zase příště. Každopádně pomalu nazrává čas ušít zase třeba nějaký náhrdelník. Takový, který nebude z většiny černý, hnědý ani šedý. Snad se toho nakonec neleknu a klapne to...